Půlnoční pěšci

Volné pokračování povedené knihy Půlnoční běžci. Zatímco knižní předchůdce zajímavě opisoval život v době pozdní normalizace, zde se ocitáme po roce 2000. Setkáváme se jen s několika známými postavami a jen s pár novými. Zatímco dříve hlavní protagonisté po nocích běhali, protože cítili nutkání změny k lepšímu, nyní zestárly a po nocích přinejlepším chodí. Autor neztratil nic ze své schopnost hrát si slovy a pozvolný tok děje prokládat zajímavými postřehy. Opět ukazuje lidi v jisté jejich všední bezradnosti a divnosti, která dokáže jak pobavit, tak i vést k zamyšlení. Kniha mi ale přišla daleko povrchnější, méně pronikající a více depresivnější než předchozí, kde autorův až podvratně upřímný výklad nedokonalé socialistické všednosti působil zajímavě a přesto paradoxně i optimisticky. Zde jsem se měl problém s jakoukoliv z postav opravdu ztotožnit: všichni sami o sobě, každý více či méně nesprávně, nikdo nemá dobrý cíl, nikdo není spokojen. Snaha o jakýsi pozitivní závěr přišla pozdě.