Já jediná jsem přežila

Od knihy jsem ani moc neočekával, spíš jsem byl jsem zvědavý, jak moc špatné nebo naopak dobré to bude. Začátek mi přišel trochu divný, v detailech poněkud z jiného světa (inu USA 70-tých let). I popis havárie a následného úvodního přežívání (první noci) ve mě vzbuzoval nedůvěru, dost se vymyká obvyklým popisům, působilo až neuvěřitelně. Jak ale vyprávění příběhu pokračovalo, tím obtížnější pro mě bylo knihu odkládat a tím návykovější se stávala. Zhruba od poloviny - kdy se popisuje sólová cesta autorky zpět drsnou divočinou - už knihu skoro odložit nešlo, zcela si mě získala. Myslím, že každý kdo zažil alespoň něco vzdáleně podobného (například jen šel zcela sám řadu hodin přírodou "mimo civilizaci") se v tom najde. Ze scének návratu do civilizace pak člověka až mrazí a nutí k zamyšlení nad lidskou společností. Později přijde i určité vysvětlení, ale přesto, jisté memento zůstane. Ocenil bych, kdyby kniha více rozebrala život autorky poté, ale v pořádku. Možná skončila, kde měla.