|
Autor: Vehovský Roman
Rok: 2010
ISBN: 9788090471405
ISBN: 9788090471429
NKP-CNB: cnb002129509
OCLC Number: (OCoLC)693932523
OKCZID: 110758227
Vydání: 1. vyd.
Citace (dle ČSN ISO 690):
VEHOVSKÝ, Roman. Cestou osudu a náhody. 1. vyd. Štěpánkovice: R. Vehovský, 2010. 217 s.
Hodnocení: 
4.5 / 5
(21 hlasů)
Digitální objekty
Související
Anotace
Kniha Romana Vehovského Cestou osudu a náhody se liší od ostatních cestopisů jak destinací, tak časovým obdobím. V roce 2002 vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie. Jak sám říká, neměl ponětí, že se cesta protáhne na sedm let. Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. Na začátku byla inspirace lidmi, kteří svými příběhy ukázali, že cestování není výsadou bohatých. Nejen mezi řádky se dá vyčíst, že více než peníze je třeba mít k cestování dostatek času. V dnešní době, kdy se čas přepočítává na peníze, je tato kniha klíčkem k poznání ceny přítomného okamžiku. Autor byl na své cestě mnohdy odkázán na přízeň osudu a dobrých lidí. Právě setkání s lidmi je podle Romana Vehovského cennější než štvanice po turistických atrakcích mnohdy postrádající jakékoliv poznání.
Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz
Dostupné zdroje
Komentáře
|
Soňa Makká
(89.29.80...)
|
|
| Cestovanie po zaujímavých kútoch sveta a následné zdieľanie zážitkov premietaním fotografií na festivaloch, nakrúcaním filmov či písaním kníh zažíva nebývalý rozmach. A tak keď sa mi dostala do rúk kniha Cestou osudu a náhody od Romana Vehovského, časť I., bola som zvedavá, akým štýlom podá svoje zážitky tento cestovateľ. So svojimi dojmami z knihy sa s vami rada podelím na nasledujúcich riadkoch.
Formát
Na prednej časti publikácie vo formáte A4 a tvrdej väzbe je fotografia z cesty ťavou po púšti, na zadnej tieň autora stopujúceho popri ceste. Z grafického hľadiska ide o vydarené dielo, celková úprava knihy aj kvalitný tvrdší papier na prvý pohľad zaujmú. Autor svoj príbeh rozdelený do štyroch kapitol prezentuje na 217 stranách, čím sa vzhľadom na použitý papier hmotnosť knihy dostáva do celkom slušných čísel.
Obsah
Celá cesta Romana Vehovského trvala podľa jeho slov necelých sedem rokov. V tejto knihe sú zachytené štyri. Našťastie svoj výlet nepoňal ako svoje pamäte a aj keď kapitoly nasledujú po sebe chronologicky podľa toho, ako sa presúval, nemal pocit, že čitateľovi musí opísať každý svoj deň.
V každej kapitole sú vybrané zaujímavé postrehy o miestnych ľuďoch, prírode, architektúre alebo aj politickom systéme. Text je písaný sviežo, autor sa s ľahkosťou kĺže od destinácie k destinácii ako po náhrdelníku a trúsi pomyselné perličky rozhovorov, nocľahov pod hviezdami, chutí a vôní. Sú tu informácie, ktoré asi v klasických sprievodcoch nenájdete: "Mongolsko má 46 tisíc kilometrů cest a dva z toho jsou asfaltové. Po prašných kamenitých cestách plných děr jezdí velmi málo aut i autobusů. Ty se neřídí jízdním řádem, ale ekonomickým. Když je autobus plný, blíží se čas odjezdu. Když je přeplněný, vyráží se."
Postrehy sú okorenené svojským humorom:
"Návštěva mětského tržište je nejsnažší způsob, jak tato pestrá etnika potkat. Nejsnažším způsobem, jak tyto rozličné kmeny navštívit v jejich horských vesnicích, bývá následovat je z tržiště domů."
Niekedy humor ustupuje, najmä pri občasných zastávkach v histórii, ktorú často píše násilie a tyrania moci - či už je to Východný Timor, Čína alebo Mongolsko. Ani tu však nejde o suchopárny text:
"Přisla Stalinova krvavá cesta slzavým údolím k rudým zítřkům."
"Z velké čínské zdi se stala dostihová překážka a Čingischánovi vojáci ustájili své koně v Pekingu, který proměnili ve velkou maštal."
Nechýba ani niekoľko krátkych filozofických úvah, ktorým by sa na takejto ceste nikto nevyhol, ich závery by ale mohli mať platnosť aj v tom obyčajnom živote - otázne je, či si nájdeme čas nad vecami takto premýšľať. Tie však citovať nejdem, tie si môže v prípade záujmu v knihe každý nájsť sám...
Kniha je bohato doplnená fotografiami, tematicky rovnako rôznorodými ako text. Sopky, mešity, exotické zvieratá, hrajúce sa deti či chaos na indickej ulici. Niektoré sú nižšej technickej kvality, to je ale detail oproti ich kráse a atmosfére, ktorú zachytávajú. Fotografie priebežne dopĺňajú text, pričom nová kapitola vždy začína celostranovou fotografiou. Výnimkou nie sú ani dvojstrany s mozaikou fotografií. Väčší priestor by si zaslúžilo oveľa viac fotografií, napríklad z austrálskeho buša, ale to by už asi bolo potrebné prenášať knihu oboma rukami...
Čo dodať...
Kniha Cestou osudu a náhody je veľmi vydarené dielko, ktoré sa číta jedným dychom. K mnohým fotografiám a aj do niektorých "destinácií" som sa opakovane vracala. Niektoré, napríklad Mongolsko, som pridala do svojho siahodlhého zoznamu "Kam chcem ísť". Všetkým čitateľom, ktorých zaujímajú vzdialenejšie kúty sveta a dobrodružstvá, ktoré je možné zažiť pri stopovaní, ju môžem len odporúčať. |
| 26.05.2012 Zdroj: Knihovna Trinec |
|
|
Jiří Červinka
(89.29.80...)
|
|
| Dočetl jsem knihu o podivuhodné cestovatelské vytrvalosti a je mi jasné, že napsat recenzi nebude tentokrát vůbec jednoduché. Kniha Romana Vehovského popisuje putování převážně asijským ale také australským světem, které celkem trvalo 7 let. Přitom se forma knihy vymyká obvyklým cestopisům a ani zdálky nepřipomíná nic, s čím bych ji mohl srovnat.
Vím poměrně jasně, čím velkoformátová reprezentativní knížka plná barevných fotografií není. Nejde o klasický cestopis, nenajdete tu mapy ani popis navštívených památek, nejsou tu charakteristiky měst a zemí, není tu ani mnoho lyrických pasáží o přírodě. Jak tedy vlastně knihu popsat?
Napadá mě impresionismus. Vzpomínejte, Monet, Manet, Gaugin, van Gogh,… Impresionisté nerespektovali tehdejší pravidla výtvarného umění a tvořili krátkými tahy štětce pomocí nemíchaných jasných barev. Kladli důraz na celkový efekt strukturovaného díla, které je možno vnímat až s určitým odstupem. Řekl bych, že Roman je zakladatelem impresionismu v cestopisné literatuře. Ač to je samozřejmě nadsázka, docela názorně vyjadřuje to, co bezprostředně po dočtení knihy cítím.
Předem je třeba říci, že vydaná kniha je první díl popisující zhruba polovinu sedmiletého putování světem a zahrnuje např. Indii, Thajsko, Laos, Indonésii, Austrálii, Japonsko, Čínu, Mongolsko a mnoho dalších zemí. Hlavní devizou a hodnotou jsou setkání s lidmi. Úžasná je autorova možnost ale i schopnost nespěchat, počkat na vhodný okamžik, chodit mimo tlupy turistů a seznamovat se s obyčejnými lidmi. Je to nepochybně i umění. Stejným dojmem o nespěchání a o setkávání s obyčejnými lidmi působí i bohatý fotografický doprovod, který troufám si říci vyčnívá mezi běžnými cestopisy současné produkce (vyjma snad cestopisů profesionálních fotografů).
Je neuvěřitelné, kolik domácností může takový cestovatel, možná lépe by se hodilo říci putovatel, navštívit, poznat a nasát atmosféru té které země. Tomu vydatně napomáhají i zásady, které si Roman Vehovský pro svou cestu stanovil. Autostop, jako jediná přijatelná forma cestování, a spaní mimo placené hotely, hostely i kempy a dokonce i bez stanu. Obojí napomáhá setkávání a poznávání. A obě tyto podmínky jsou pro většinu obyvatel navštívených míst tak nepochopitelné, že zákonitě vzniká kontakt, často samozřejmě i konflikt, který ale nakonec zase vyústí v kontakt.
Před čtenářem defiluje jedna země za druhou, přičemž základní komunikační devizou je spaní pod širákem. Je až překvapující, jak často dostává takový tulák pozvání k přespání. K tomu musí být ještě i jiný důvod, než jen vnější podmínky. Roman je zkrátka komunikativní člověk, ač v osobním setkání působí spíše váhavě. Na druhou stranu se sympaticky brání využívat a zneužívat důvěru lidí. Podezření z možného příživničení se sice nabízí, ale podle mého přesvědčení je neopodstatněně. Svědčí o tom i skutečnost, že, mnoho jednorázových kontaktů se mění v dlouhodobější přátelství.
Autor se ale ke škodě věci nevyhnul jedné nectnosti. Svoje zážitky v knize až příliš často popisuje jen jako kratičký příběh bez pointy důležité k zapamatování. Je jasné, že vtěsnat tolik zážitků do jedné knihy není legrace (spíš noční můra), ale někdy méně je více. Jednotlivé epizody tak trochu splývají a stávají se sledem setkání, noclehů, měst, vesniček, zajímavých míst (ke cti nutno dodat, že pokud možno nepřecpaných turisty) a nedobrovolných návštěv policejních stanic. Vzpomínám na cestopisy Richarda Haliburtona, kterého v trochu jiné rovině zajímaly především zážitky a dojmy. Ale pointy jeho příběhů byly nezapomenutelné.
Když už jsme u policejních stanic a celnic, tyto „destinace“ autor navštěvuje velmi často. A nejen ve zlém. Postřehy a ukázky, jak se v takovém případě chovat, jsou pro podobně zapálené putovatele nedocenitelné (podmínkou je ovšem právě dostatek času). A nejen pro ně, vynalézavost způsobů jak dosáhnout toho, na co má člověk právo, a vyhnout se přitom nekřesťansky (v tomto případě spíše nemuslimsky, nehinduisticky, atd.) drzému stahování turisty o peníze, je další „přidanou hodnotou“ této knihy. Cenné jsou i občasné postřehy o zdrojích finančních prostředků, o vybavení, zákonitostech a také nástrahách plynoucích z tohoto typu cestování.
Autor si vzal náročný úkol. Vysvětlit svoje pojetí cestování. Přitom toto pojetí od počátku nejspíš přesně neznal, cesta k němu mu trvala sedm let. Cestování, či jak jsem naznačil spíše správněji putování, chápe něco jako stav mysli či snahu o pochopení místa a lidí, k nimž přichází. Cílem je samo putování, hledání, cesta a nikoliv cílová destinace. Kam potom doputuješ je vlastně tak trochu vedlejší. V knize je stejně jako na obrazech impresionistů tisíce tahů štětcem. Fotky a zážitky. Jeden vedle druhého. Bez komentáře, někdy i bez souvislostí. Nikde žádné mapky, chybějí i popisky fotografií. Je na čtenáři, aby chtěl vidět propojení mezi jednotlivými body. Aby tuto hru obrazů přijal. Kdo to dokáže, kdo s dostatečným odstupem uvidí Romanův vnitřní obraz složený z krátkých tahů štětcem, ten na závěr knihy musí smeknout klobouk. A nejspíš si nenechá ujít druhý díl tohoto neobvyklého cestopisu. |
| 26.05.2012 Zdroj: Knihovna Trinec |
|
|
